Temné shledání - 3.část - DeJaVu

30. května 2011 v 15:44 | May Belle
Seděla jsem před cukrárnou a olizovala člehačku na prstech, když v tom see blonďatý muž dal do vyprávění. ,,Odkud tedy pocházím? Jsem z Japonska" podle mně nevypadal zrovna jako japonec.
,,Mám tam bratry a sestru" v tom jsem ho přerušila,,Kolik máte bratrů?" mou zvědavost nešlo zastavit. Matka se na mne podívala přísným pohledem, jakoby chtěla naznačit, že se lidi nemá přerušovat, poněvadž to je špatné znamení. ,,Tři, krásná slečno" zamlaskal pán a napil se piva. U toho vykuřoval doutník. ,,Máte hezké oči, po kom jsou?" pokračovala jsem dál. ,,Po mé matce. Saférové oči se jen tak nevidí" mrkl na mne. Jeho oči jakoby zaplápolaly uvnitř.
,,Neznám tě odněkud? Mám pocit, že ano. A toto místo jsem také viděl. Ale nesmysl, jsem tu poprvé, ne, počkat! Zdál se mi o tomhle městě sen. Byl asi takhle" napil se piva. Jeho odporný dech
táhl přímo na mě.
,,Má matka, prarodiče i všichni byli zavražděni. Zabili je vlci. Místní vlci, ale jeden z nich byl polární. Odkud se vzal? To si lámu hlavu až do dnes. Měl jsem u sebe luk. A šípy. Bílého vlka jsem trefil do srdce a proměnil se v krásnou dívku. Vlkodlak, poznal jsem to. Bylo mi zoufalé dívky líto. Bezbranná, nahá ležela na té studené zemi v tom mrazu. Zachumlal jsem jí do deky. Všimli si mne ostatní vlci. Rozběhli se mým směrem, ale já jim upláchnul. Můkj úprk byl totiž nepředvídatelný.
dívka málem umírala" podíval se na mne, jako bych ta dívka byla snad já. Nevšimla jsem si, jakou mám barvu kožichu, bylo mi to upřímně řečeno jedno.
,,Polární vlkodlaci jsou vzácní, proto velí smečce. Zlatí vlci bílí zabíjí. Aby se zmocnili trůnu, po kterém tak touží. Ukončil jsem tedy poslední příní zlatého vlka, který mne později uplatnil za peníze. Byl to ale normální kluk. Zabil jsem tu nevinnou krásku a vyrval jí srdce z těla. Ten kluk, chtěl ten vnitřní orgán vidět. Srdce jsem mu ukázal a on ho zapíchnul. Když jsem se vrátil domů, dívka tam nebyla. Její duše zmizela, daleko...pryč" napil se piva.
Pochopila jsem, že to je jen konec příběhu. Všechno bylo dopité. V tom si má matka na něco vzpomněla ,,Promiňte, ale musíme domů, má dcerka nemá hotové úkoly" podívala se na mne.
,,Ale mami, my" zavřela jsem pusu, protože na mne vyjela. ,,Žádné ale...prostě půjdeš a hotovo, děkujeme pane, že jste nás pozval, Nyncy, jdeme" sebrali jsme se a odešli.
Co to do ní vjelo? ,,Byl to jen sen" připomenula jsem jí. ,,Na tom nezáleží" promluvila chladným hlasem. Byla až moc vystrašená - z pouhého snu? To je podivné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama